Přečtěte si knihu jednoho ze zakladatelů gemmoterapie

Gemmoterapie je de facto známá již ze středověku, kdy se začaly podle principů alchymistické filozofie využívat k léčení pupeny. Podobné postupy využil v 50. letech 20. století doktor Niehans, když použil čerstvé embryonální buňky živočišného původu. Jeho metodu rozšířil v 70. letech belgický lékař Paul Henry na rostlinnou říši a nazval ji embryoterapií. Jako první také vyslovil domněnku, že meristém, tedy dělivé pletivo buňky, by měl obsahovat veškerou informativní energii i potřebné látky pro vývoj stromů. Na Henryho práci navázal právě Max Tétau, který nové odvětví pojmenoval jako gemmoterapii – gemma totiž latinsky znamená pupen a zároveň i drahokam.

Gemmoterapie používá k léčení rostlinné zárodečné tkáně, kterými rozumíme čerstvé pupeny, klíčky, kořínky a jiné. Tyto části se macerují ve směsi vody, lihu a glycerinu. Výsledný macerát se ředí 1:10 a dynamizuje se. Gemmoterapeutika jsou tak způsobem přípravy podobná homeopatikům, mechanismus jejich účinku se však liší, neboť odpovídá biochemickému působení zárodečných buněk. Mnoho moderních laboratoří se v dnešní době gemmoterapií zabývá v rámci výzkumu kmenových buněk.

Gemmoterapeutika přinášejí do těla rostlinné látky, které stimulují vylučování odpadních metabolitů. Tyto metabolity tělo zatěžují, oslabují a dávají v konkrétním místě těla možnost propuknutí nemoci. Pro celkové posílení lidského organismu je nutné pročistit vylučovací orgány, tedy ledviny, střeva, játra a žlučník, ale také kůži, plíce, cévy a nervový systém. Právě komplexní působení gemmoterapeutik je klíčové. Jejich užívání je navíc velice jednoduché a nehrozí při něm vedlejší účinky. Pokud tedy dodržují pravidla, mohou gemmoterapeutika užívat i poučení laici.